Když jsem se dostala do takového depresivního období, hledala jsem pomoc všude. Narazila jsem tehdy na člověka, který tvrdil, že s depresí se jen musíme naučit žít. Dnes jsem velmi ráda, že už vím, že neměl pravdu.
Počátek deprese najdete v nějaké traumatické záležitosti, nebo dlouhodobé situaci bez dohledného východiska. To vše způsobuje vytěsnění duše – emočního těla z těla fyzického.
Náprava znamená postupné uvolňování, cítění těla, cítění bolestí, tlaků, síly energií, strachů a všech možných pochodů životního procesu. Když si vybereme tuto cestu hrdiny, můžeme zvítězit a převzít svůj vlastní život se všemi jeho krásami i nepříjemnostmi, které ovšem budete schopni zcela normálně prožít. Nebudete už padat na samé dno
Jen si to představte: Je vám mizerně, nic nemá cenu, všichni jsou na vás zlí nebo je nezajímáte. Dlouhou dobu nepřichází nic zajímavého, příjemného, není tu ani památka po pochopení vašeho stavu. Nejlepší by bylo vůbec nežít.
Souhlasím. Ale co dál? I když to vypadá, že se zblázníte, zkuste pozorovat co se děje. Zaměřte se nejprve na nohy. Jak je cítíte? Jsou studené? Mravenčí? Jsou těžké, bolavé, máte pocit, že se na nich neudržíte? Je to v pořádku. Když sedíte, nemusí vás nohy nést – prociťte to, že vás neunesou. Je to skutečně pravda? Zkuste jít hlouběji. Čím víc to procítíte, tím lépe. Dejte si dost času.
Samozřejmě nic nesmíte přehánět. Právě proto je důležitý terapeut, který je schopný udržet hladinu snesitelného, nenechá vás se v tom utopit, ale dostane vás dostatečně hluboko a udrží vás tam tak dlouho, aby se uložené trable ve formě tlaků a bolestí rozpustily. Jako když vychází slunce a postupně osvětluje a rozpouští tmu. Najednou jsou vidět obrysy věcí a pak věci samotné. Rozložení věcí dává smysl. Stejně jako vám najednou začne docházet, proč jste se dostali až sem a co to způsobilo. Pak tlaky povolí.
Kromě nohou pozorujte i hrudník a břicho a postupně celé tělo. Vždy byste ale měli pozorování končit nohami. Na úplný závěr je dobré nohy a ruce protřepat, poplácat či dupat.
Kdysi se mi po jedné takové terapii – ne úplně dobře vedené – zdálo že jaksi nejsem úplně v těle. Motá se při tom hlava a tělo cítíte nějak divně a bývá špatně od žaludku. Mě tehdy pomohlo řídit auto. Soustředěním na cestu se stav celkem rychle upravil. Tenkrát mi nic jiného nezbývalo, ale doporučit řízení jako uzemnění vám nemohu. Možná jen jinou práci.
Nejhorší byl spíše strach z této neznámé situace. Následně se může situace zacyklit a depka je na světě. Strach ze strachu – to je něco.
Opět je tady velká pomoc v podobě dobrého terapeuta, který je znalý pochodů emočních jemněhmotných těl.
Také čokoláda je dobrým pomocníkem v krizových případech.